29. 9. 2011, 17:00

Sám mezi tučňáky

beseda s Davidem Polcarem. Připraveno jako Křeslo pro hosta ve spolupráci s „Polárníky“ (předn. sál W. Churchilla 3 - pro nečtenáře jednorázová návštěva knihovny 20 Kč)

plakátek k akci (pdf, vel. 999 kB)

Na jaře roku 2000 se po letech odmítání, odkladů a výmluv vydal
David Polcar za velkým dobrodružstvím. Po přeletu Atlantiku a cestě na
nejjižnější výspy amerického kontinentu, kde cesty na jih pro
většinu lidí končí nebo je nutí využít služby velmi drahého
turistického průmyslu, ho čekala další ne příliš pohodlná cesta na
jih. Po přistání na letišti ostrova King George následovala
přeplavba na sousední ostrov Nelson. Jeho domovem se stala jedna z
oáz tohoto ostrova, ve které je umístěna nevelká stanice všeobecně
zvaná ECO-NELSON. Po dvou týdnech odpluli jeho dosavadní společníci
a na dlouhé čtyři a půl měsíce se jeho společníky staly ledovce,
moře, vítr, holé skály a mořská zvířata. Z velkého dobrodružství se
se stala jednotvárná práce. Samota a s ní spojené trable,
počasí,nedostatek světla,vlastní nešikovnost a další nepříjemnosti
ho věrně provázely po celou dobu. Stejně tak ho provázely i úžasné
pohledy na nevšední krajinu, faunu i ubohoučkou flóru, romantika
dávných polárních výprav i občasné pocity dobře odvedené práce.
Ale dny se začaly časem prodlužovat, pláže byly pokryty nejen sněhem,
ale i mláďaty tuleňů a s takzvaným antarktickým jarem se do jeho
hájemství vrátilo lidstvo, tedy vlastně člověk.
Po dalším měsíci ve dvou se přeplavili na letiště. Po přistání
v civilizace následoval velký šok. Když odezněl, byl přesvědčen,že ho nic a nikdo nedonutí vrátit se zpátky do Antarktidy.
Nicméně v letní sezóně 2007/2008 několik týdnů strávil na
březích, které mu byly dlouhou dobu domovem.