25. 10. 2011, 17:00

Finistére, konec země ze sedla bicyklu, to je Bretagne

beseda s cestovatelem Pavlem Štýbrem (předn. sál W. Churchilla 3 – pro nečtenáře jednorázová návštěva knihovny 20 Kč)

plakátek k akci (pdf, vel. 420 kB)

Každý večer, když jsme se na karimatkách vyvalovali na trávě před stany, říkal náš průvodce a šéf akce, že se těší, až bude příští rok v pláštěnce a schován pod deštníkem říkat svým dalším klientům, jak jsme tady hledali místo na stan ve stínu, protože slunce pralo tak, že se na něm nedalo vydržet. I správce kempu se smál, že půjde-li to tak dále, bude se brzy říkat Slunná Bretagne. Však jsme také měli za dva týdny jen jeden deštivý den a to ještě pršelo dost opatrně. Na bretanské poměry, ovšem. Ale at prší nebo je slunečno, převládajícím fenoménem v Malé Británii je vítr a právě tady jsme si v praxi ověřili tzv. bretanské paradoxon.
Na Pte. du Raz, jeden z nejzápadnějších výběžků Bretagne a i celé Francie, se jede 15 km západním směrem přímo proti čerstvému západnímu větru. Chvílemi se nám zdálo, že stojíme na místě, cesta ubývala jen velmi pomalu, o to více jsme se těšili, jak to zpátky po větru rozjedeme. Konečně u cíle. Ještě kus po skalách, pěšky, a pak už je jen moře a v něm skála s majákem, přes který za podzimních a zimních bouří letí vodní tříšt do výše nějakých 20 m.
Pár fotek a jedeme zpět. Vysněná rychlost se ale nějak nedostavuje. No, to je ten první kilometr od mysu, ten je trochu do kopečka. Ale ani pak se pořád nějak nemůžeme rozjet a pak už nám dochází, že jedeme zase proti větru, přestože jedeme po stejné silnici, ale opačným směrem. Po pár kilometrech silnice zahne doprava o 90 °, jedeme, jak jinak, zase proti větru. To snad je důkaz úplně přesvědčivý.
Že o tom Bretonci vědí už několik set možná tisíc let, to je přece jasné, vždyt kolik vesnic se tu jmenuje „Les Quatre Vents“.